Blog & News

Mája a Máj

Přichází k nám Máj, čas lásky a otevírání srdcí i lupenů květů a to mě vede k zamyšlení nad tím, kolik z nás svá srdce otevírat opravdu umí a nebojí se. Převyprávím krátký příběh, který mnohé objasňuje. 

 

Kdysi dávno byl Bůh a jmenoval se Brahma a byl úplně sám. Na světě neexistovalo vůbec nic a Brahma se moc nudil. Rozhodl se, že bude hrát nějakou hru, ale neměl s kým hrát. Proto oddělil část sebe 123a stvořil krásnou bohyni Máju, aby se měl s kým bavit.

„Májo, pojďme si nějak hrát, já se nudím,“ pravil Brahma.

„Tak jo Brahmo, ale budeš dělat přesně to, co ti řeknu.“

Brahma souhlasil a následoval pokyny Máji. Nejdříve stvořil vesmír a planety, pak slunce a jeho soustavu, poté Zemi a celý její ekosystém. Byla to krásná práce a Brahma byl spokojen. Poté ho Mája požádala, aby stvořil zvíře, které bude chytřejší než všechna ostatní zvířat. Tak Brahma stvořil člověka a rozsypal ho po Zemi.

„Co dál Májo? Jak bude naše hra pokračovat?“

V tom Mája chytla Brahmu, rozdělila ho na tisíce kousků a nasypala do každého člověka jeden.

„Hra začíná! Teď zapomeneš, kdo jsi, a budeš se snažit opět se najít!“ pravila Mája.

A tak se Bůh v nás snaží poznat sebe sama skrze sebe, skrze ostatní lidi i skrze vše co stvořil. A Mája mu v tom obratně brání. Rozděluje jej a trhá… Je tím hlasem, který nám říká: „Ten chlap je ale pitomec!; Komunisti jsou zlouni!; Uprchlíci nás všechny zabijí! Sluníčkáři jsou naivní! ; …“ a mimo to, že nás rozděluje jako společnost, útočí i na naši vnitřní celistvost… Taky jí slyšíte? „na to nemám, na to jsem moc slabá, jsem tak hloupá, měla jsem to udělat jinak, tohle se mi nikdy nepodaří…“ 

Ale jaká by to byla hra, kdyby nehrála… Bůh v nás ví, že s Májou nemusí bojovat, to je krásou celé hry a podstatou života. Cesta k Bohu, dovnitř do hlubin našich srdcí je nám odpovědí. Z této hloubky Bohu stačí, aby Máju uviděl, aby jí prokoukl. „Ano vidím tě a děkuji ti Májo, že jsem se mohl poznat i z tohoto úhlu pohledu, že jsem mohl sám sebe prožít jako Boha i když to znamená, že jsi mne na chvíli svedla z cesty.“  Brahma a Mája si totiž hrají SPOLU nikoliv PROTI SOBĚ.

Miluji tento příběh, protože mě pokaždé vrátí domů, do mého srdce. Poznám, když je moje srdce otevřené, cítím se totiž v bezpečí. Od mala nás učí, že máme mít svá srdce zavřená a dávat si veliký pozor koho do něj vpustíme. To je však past… Když je srdce otevřené, tělo je v srdci, ne srdce v těle a my jsme chráněni naší vlastní láskou, kouskem Boha, který v nás je. Čím hlouběji jsme schopni ponořit se do našeho srdce, jím jemnější substance lásky nás ochraňuje. Skrze dlouholeté zavírání se máme však na našem srdci mnoho ran a šrámů a Mája nám na tyto rány skrze jiné bytosti nebo skrze naši vlastní mysl útočí.  Naše nevětší chyba je že před bolestí utíkáme a zavíráme se. Myslím, že skutečně silný člověk se dokáže otevřít do bolesti, pohlédnout jí do tváře a pamatovat že ho nebolí to co druhý nebo Mája v jeho hlavě říká, ale to čeho se tím dotýká, až poté dokáže to místo pohladit a uzdravit. Tak se naše srdce otevírá víc a víc a naše vědomí se tím roztahuje a Bůh v nás mluví pořád hlasitěji…

Mája uhodí na každou ránu, kterou na srdci máme. Ne proto, že by nás nenáviděla, ale proto, aby nám poukázala na to, kde máme mezery. A tak se oba, Bůh i Mája, ve své hře mohou zdokonalovat.

Zkusme v Máji vidět lásku (a nejenom v Máji ale i v Červnu…), ne zdatného protivníka, protože teprve poté skrze nás může láska opravdu procházet a my jí můžeme plně prožívat.