Blog & News

Řidič (Povídka z připravované knihy 11 minut)

Vracel jsem se ze svatby nejlepšího přítele, který se oženil až na druhý konec země. Začínalo se smrákat. Auto jen pomalu klouzalo po ledovce a mně se už chtělo do postele. Cesta skoro neubíhala a doma čekala manželka s  naším, teprve půlročním, synkem. Zastavil jsem na benzínce, dal si kafe, a protáhnul se.

Hned jak jsem se cítil trochu lepé, naskočil jsem do auta a pokračoval v jízdě. Z radia pořád hulákali něco o ledovce na silnici, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost a dál se šinul cestou k domovu. Projížděl jsem vesničkami, které jsem vůbec neznal a začínalo být víc než jasné, že jsem musel někde špatně odbočit. Zastavil jsem u nějakého staršího pána, abych se zeptal na cestu.

IMG 5550

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Jedete dobře, pokračujte dál,“ křikl na mě muž, aniž bych mu sdělil kam jedu.

Zaskočil mě, proto jsem se nevyptával a pokračoval v jízdě s nadějí, že potkám někoho, kdo mi poradí. Netrvalo snad ani minutu a zjevil se stopař.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se tajemně.

„Nechcete mi nejdříve říct, kam jedete?“ zavrčel jsem.

„Jedu jen pár kilometrů vedle do města, stejně nemáte kam uhnout.“

Sednul si na místo spolujezdce a vykouzlil úsměv od ucha k uchu. Zasypal jsem ho otázkami kde to vlastně jsem a jak se můžu napojit na dálnici. Podivín, jako by vůbec neposlouchal, na co se ho ptám, si pořád mlel tu svojí.

„Máte asi dobrou práci, když tak koukám na vaše drahé auto a oblečení?“ tázal se stopař neomaleně.

„Na peníze si nemůžu stěžovat,“ odpověděl jsem upřímně.

„Jste ženatý, pane. Máte děti. Vyprávějte mi o svém životě,“ poprosil mě.

Nechápal jsem, proč se mě ptá na tak osobní věci a nebylo mi to úplně příjemné, ale nějak jsem cítil, že tomuhle podivínovi můžu klidně věřit a kdyby ne, těžko by to mohl někde použít proti mně.

Vyprávěl jsem o manželce, synovi, práci a všem, co mě zrovna napadalo. Pán jen pozorně poslouchal a přikyvoval.

„Jak je to ještě daleko?“ přerušila zvědavost moje vyprávění.

„To se ještě uvidí, pokaždé je to trochu jinak.“

Vůbec jsem tomu nerozuměl. Znova jsem ho požádal, aby mi na mapě ukázal, kde se právě nacházíme.

„Ale hochu to máš špatnou mapu, tady bych nic nenašel, uklidni se, uvidíš, že za chvilku dojedeme. Vyprávěj mi ještě o tvém životě. Třeba jaké si měl dětství.“

Vůbec už jsem se necítil unavený a hodil jsem za hlavu starosti na to, kde bloudím. Bylo to bláznivé, ale plně jsem důvěřoval chlapíkovi, který si ke mně přisedl do auta a dal se do vyprávění. Zastavil se hlavně u rodičů a vyptával se na vztahy s otcem. Dobře vycítil achillovu patu. Měl jsem tatínka svým způsobem rád, ale pořád jsme se hádali kvůli maličkostem. Nechal mě o něm sáhodlouze mluvit. Líčil jsem mu do detailu příběhy, kdy jsme se nepohodli a období, ve kterém jsme se nebavili. Se svým novým přítelem jsme je rozpitvali tyhle staré bolístky do takových titěrností, že mi došlo, jaké to byly hlouposti. Tak jsme pokračovali i s dalšími lidmi, na které jsem cítil vztek a když jsme je všechny probrali, bylo mi o poznání líp.

„Už se blížíme do města, tam mě vysadíte a já vám pak ukážu cestu,“ zvolal vítězoslavně.

Byl jsem rád, že snad už konečně budu vědět, kudy mám dál jet. Cestou jsme míjeli nějaký les se stromy, které jsem nikdy neviděl, ale můj nový spolujezdec mě ujistil, že je to v těchto místech úplně normální a nemám se tím znepokojovat.

Hovořil jsem o svém synovi, na kterého jsem se těšil. Trochu mě mrzelo, že už bude spát, až dorazím, ale zítra si ho užiju, utěšoval jsem se.

„Tamhle už svítí město!“ ukázal prstem před sebe.

„To je teda záře, tam musí být pořádný noční život,“ zavtipkoval jsem.

„Je tady nějaká benzínka? Jedeme už takovou dobu a ještě jsme na žádnou nenarazili! Můj telefon se asi rozbil, nemá už hezky dlouho signál, a já bych rád zavolal manželce.“

„Vždyť jste už na benzínce byl. A tady si stejně nezavoláte.“

Zaskočilo mě, jak může vědět o benzínce, ale hned mě napadlo, že si to spojil s nedopitým kelímkem, co se válel na podlaze. Mezitím se před námi vynořilo město, svítilo takovou silou, že jsem skoro neviděl před sebe, ale bylo to moc příjemné. 

„To je krása!“ vypadlo ze mě.

Ovládala mě touha hned se tam jít podívat.

„Podívejte, kdo jede před námi, to je auto z té vaší havárky.“

„Já jsem ale nikdy žádnou havárku neměl!“

Dojel jsem na semafor, vozidlo před námi projelo na oranžovou a já musel zastavit těsně na červenou.

„Proč si myslíte, že jste tady?“

Jen jsem pokrčil rameny a nevěděl co říct.

„Červená se nám teď hodí, ale nebude tady věčnost, musíte se rychle rozmyslet. Buď se rozhodnete jít do města, nebo se vrátíte na tu zatáčku za benzínku.“

„To město tady určitě počká, nemám se nad čím rozmýšlet.“

Chtěl jsem tomu chlápkovi potřást rukou, ale objevila se nade mnou nějaká starší paní a křičela: „Ještě to nevzdávejte, teď se pohnul. Jasně jsem viděla, jak se pohnul!“

Kniha vychází v nakladatelství Beletris 2016

(Předmluvu napsala Gabriela Filippi)