Náš příběh

Seděl jsem na koňských dostizích a lámal si hlavu, co tady vlastně ksakru dělám. Miluju zvířata, ale rozhodně nejsem fanoušek jezdectví. Měl bych být spíš na ledě mezi hokejisty a připravovat se na sezonu, otravovat se v lavici, sedět doma, nebo se poflakovat po sídlišti s míčem, ale sedím v ochozech a vyvolávám jméno nějakého žokeje.

„Komu vlastně fandíš?“ zeptala se nádherná blondýnka sedící hned o sedadlo vedle. Nejkrásnější holka co jsem kdy v životě viděl, problesklo mi hlavou. Bylo mi teprve osm a ona na prahu puberty. Oslovila mě! Zachovej klid, našeptával mi vnitřní hlásek. Co jí mám teď odpovědět, aby to neznělo trapně. Je tak nádherná, i princezna by se před ní styděla.
Chytil jsem ji za ruku a dal jí pusu. Vypadala, jako by právě na tohle čekala. Ani nevím jak, ale během sekundy jsme se ocitli venku na louce a vyměňovali si první nevinné polibky a obětí. Bylo to jako v nebi.

Ležel jsem na posteli a jen pomaličku si uvědomoval, že ta víla, kterou tolik miluju je pryč. Věřil jsem, že se určitě jednou vrátí. Cítil jsem k ní tolik lásky, že ji musím zase určitě přivábit zpátky.

Plynuly dny, týdny a roky a víla se pomaličku vytrácela z mysli, i když někde hluboce ve vzpomínkách ve mně pořád plápolala jiskřička naděje na naše další shledání.
Seděla jsem v obyváku na gauči se sešitem a tužkou v ruce a přemýšlela, jestli si ještě pamatuju, jak má takový pohádkový princ vypadat. Objednávky do vesmíru musí být přesné a jasné. Na záhlaví papíru jsem napsala „Záměr vztahu se spřízněnou duší: Růst a rozvíjet se v Lásce!“ ANO! Přesně to chci, abych uměla ještě víc milovat, sebe, svého budoucího muže, život, svět. V mysli se mi vynořila malá Maruška, ta holčička, které je šest, čte pohádky a přesně ví, jak takový princ vypadá, jedná, miluje. Tužka se jakoby sama roztancovala po papíru, a moje tělo zaplavilo příjemné teplo. Vnitřním zrakem jsem spatřila nádherné světlo neurčité barvy a hluboko v srdci jsem věděla, že to bude jakési poznávací znamení.
Bylo mi skoro o dvě dekády víc a vyběhl na mě inzerát. „Ahoj vsem :-) rada bych se uvedla do povedomi zdejsich panu :P Chci na rande s duchovne zalozenym veganem. Chtela bych aby byl fesak mel pekny usmev a veselou povahu :-) Ziji v Praze puvodne jsem Slovenka a jsem tak trosku carodejka Venuji se alternativni lecbe a masazim. Je mi 31. A dokonce umim i varit! A nepoperte se o me :D :D :D." Váhal jsem, jestli projevit zájem, už jsem viděl tolik podobných inzerátu a nikdy z toho nic nebylo. Zvědavost nakonec přece jen zvítězila a já poslal dotyčné pár písmenek. Maruška, stroze utrousila na oplátku pár slovíček a tak začala naše virtuální konverzace. Zjistili jsme, že máme tolik společného, dohodli jsme se, že se musíme sejít a pohovořit si z očí do očí. Stali jsme se skoro závislí na našem psaní a těšili se na naši první schůzku.
Když jsem večer sama ulehala do postele, můj vnitřní hlas mě vždy upokojil: „Vše je zařízeno, už je na cestě“ a já věděla, že můžu být klidná. Užívala jsem si každý den jako by byl poslední den bez partnera, až jednoho večera mě vyhnala z postele potřeba napsat inzerát na Facebook. Přišlo mi to potřeštěné, ale nechala jsem se vést a napsala jsem, co jsem napsala. Pár dnů na to mi napsal Vašek, pěkný, milý, a jak jsme si psali, vyškrtávala jsem víc a víc věcí ze svého seznamu. Že by to byl ON? Na setkání jsem se moc těšila.
Byl jsem si večer trochu zasportovat a vracel se metrem domu. Stoupnul jsem si do prostředního vagónu a psal Marii zprávu. Držel svůj telefon před obličejem a vymýšlel jak ji pobavit. Souprava zastavila ve stanici. Přede mě se nahrnula spousta lidí, a oproti mně si stoupla kráska zahleděna do telefonu. Pohled na ní, úskočný pohled na displej, zpátky na ní a rychlá reakce mých mimických svalů vykouzlila matný úsměv.
„Ahoj, neznáme se?“ bože, teď si řekl teda pěknou volovinu. Stačilo Ahoj!
„Nejsi náhodou Marie?“ pokračoval jsem opatrně.
„Ahoj, Vašek?“
Prohodili jsme pár vět. Marie mi prozradila, že vždycky jezdí posledním vagonem a až teď pochopila, proč zastavila uprostřed. Dohodli jsme se, že náhoda neexistuje a na druhý den jsem ji pozval na rande.
Byl večer, úterý a já se vracela z večeře. Domů vždy jezdím prvním vagonem metra, abych to měla blíž ke schodům. Tentokrát mě něco zastavilo a já zůstala stát uprostřed perónu. Metro jelo za 2 minuty tak jsem si řekla, že zkontroluju telefon. Třeba mi psal Vašek. „JO! Píše. Super!" zaradovala jsem se. Metro přijelo a já se s pohledem na displej vydala k nejbližším otevřeným dveřím. Zvedla jsem pohled a viděla světlo neurčité barvy, které mě doslova magneticky táhlo k sobě. To světlo... co to jako... moje srdce se rozbušilo a v těle jsem cítila ono známé teplo. Z té krásné aury na mě koukal Vašek se svým nesmělým „Ahoj", byli jsme tak roztomile nervózní, ale oba jsme už věděli.
Za měsíc se k ní nastěhoval. Za půl roku s ní koupil dům na vesnici. Požádal ji o ruku. A naučil se, že sny můžou po letech vstoupit do reality a udělat dva lidi nejšťastnějšími bytostmi na světě.
Po půl roce naší společné cesty je moje schopnost milovat úplně jinde. Milovat sebe, Vaška i celý svět. A vždy když si myslím, že už nejde milovat víc, vyvede mě z omylu. Třeba když jsem plná obav, jeho víra v naplnění našich snů mě obejme a zastřeší. „Neboj lásko, objednali jsme a přijde to." A ono pokaždé opravdu přijde. Nový dům, dovolená, velká zahrada, vše co jsme chtěli. Nebo když mi do dlaně vtisknul rudou krabičku s prstýnkem.

Staří Řekové věřili, že muž a žena byli jedna bytost, kterou Bohové rozetnuli, protože byla silnější než oni. Teď tomu začínám rozumět. Láska je opravdu mocná a být v jejím objetí dělá život opravdu naplněným.