Blog & novinky

Zážitky ze tmy - Pavla

Dnes je to přesně týden, co jsem se vrátila a cítím trošku stesk… Stesk po tom mém já, takovém, jaké bylo, když jsem zase vyšla na světlo, byl to naprosto výjimečný den a přitom takový jednoduše krásný.

Ale abych nepředbíhala a vzala to pěkně od začátku..


Ve tmě jsem vzpomínala, co byl ten hlavní důvod, proč jsem tam vlastně tak moc toužila jít. Byla to touha po bytostném klidu, opravdu se zastavit, všechny a všechno odstřihnout, vypnout se, být jen sama se sebou.

Měla jsem trošku očekávání, představy, že se možná naladím na jiné světy, budu vnímat světelné bytosti apod., z čehož jsem měla spíš nepříjemný pocit a vlastně jsem si nic takového nepřála zažít. Hlavně mi to nepřišlo důležitétmaa něco takového vidět. Ale první asi 2 – 3 dny tahle představa, nějaká šablona, kterou jsem si vytvořila v hlavě, určovala moje vnímání tmy. Takže jsem cítila takovou lehkou nejistotu a snažila jsem se neustále zaměstnávat svojí mysl nějakou vnitřní samomluvou a plánováním si dalších chvil, vymýšlením programu… Být tam jen na víkend, byla by to pro mě krátká doba, kterou bych možná ze dvou třetin, z poloviny prospala a zbytek bych se zaměstnala přemýšlením o organizaci času.

Až asi třetí den se to nějak zlomilo. Řekla jsem si, že je nesmysl přemýšlet o potenciálním spatření nějaké bytosti, úplně jsem tohle téma opustila a postupně jsem začala být více v klidu, uvolněná a víc vnímat sebe, svoje myšlenky a pocity. Od prvního dne jsem pravidelně cvičila. Jednak proto, abych si krátila čas, taky proto, že mě bolela záda, proto, abych si zkusila jaké to je vnímat svoje tělo při pohybu a cvičit pocitově, více si uvědomovat zapojení jednotlivých svalů, více se do toho ponořit. Cvičila jsem po probuzení makko-ho (orgánovou sestavu), sestavu čchi-kung Orel v hnízdě a pak nějaké cviky z pilates.

Čas ve tmě ubíhal hodně pomalu, orientovala jsem se jen podle času, kdy Maruška s Vaškem přinesli jídlo, což údajně bylo zhruba vždy ve stejnou dobu. Ale např. druhý nebo třetí den jsem se probudila asi uprostřed noci, myslela jsem si, že je ráno, a pak jsem byla dlouho vzhůru a čekala na oběd, který jsem měla dojem, že přinesli až večer, ale bylo to tím, že se mi to díky rozhozenému spánku posunulo. Další dny už jsem spala méně a večer se mi špatně usínalo, necítila jsem únavu, ale zároveň byl spánek takové místo úniku, kde čas ubíhal příjemněji a zábavněji, protože se mi vždy zdálo několik snů. První dvě noci to byly sny o tom, že jsem předčasně odešla ze tmy uprostřed týdne a pokaždé mě to dost mrzelo, protože jsem věděla, že jsem odešla dřív, než jsem se dostala skutečně k sobě tak, jak jsem si přála a že už zase dlouho tu příležitost mít nebudu. Sny jsem si vždycky po probuzení nějak stručně zapsala, ale po tmě se píše špatně a byla jsem trochu lína vypisovat vše dopodrobna, tak jsem psala spíše heslovitě. To se týkalo i jiných poznámek, zápisků a myšlenek. Teď mě to trochu mrzí, protože už si podle těch stručných zápisků nevybavím myšlenku, kterou to třeba mělo mít. Myslela jsem, že až si to budu číst, že to hned naskočí… Něco ano, něco prostě zůstalo ve tmě :)

Druhou půlku pobytu jsem trávila víc tím, že jsem jen tak seděla a přemýšlela. Vnímala jsem sebe, jak tam sedím sama se sebou a jak jsem sama sobě milou společností. Viděla jsem se jakoby nezúčastněným pohledem a cítila jsem, jak se mám doopravdy ráda, jak se cítím klidná a vděčná za to, co jsem zatím ve svém životě prožila. Věděla jsem, že všechno je v pořádku, všechno je přesně tak, jak má být. 

Prošla jsem si taky záměrně ve vzpomínkách celý svůj život od dětství kam, až jsem byla schopná si vzpomenout, všechny moje hlavní vzpomínky, některé šťastné a jiné prostě jako zkušenosti, lekce… obtížnější chvíle. Necítila jsem tam ale už žádnou bolest, křivdu, lítost, nepochopení… žádné negativní emoce. Vnímala jsem to jako „něčí“ příběh, film, kde jsem jen pozorovatel a taky jsem vnímala, jak s přibývajícím věkem všechna ta traumata a negativních zkušenosti postupně ubývají a život se tak nějak zjednodušuje, projasňuje a já jsem víc a víc sama sebou. A že mi ještě zbývá vyřešit a pochopit několik věcí...

Jako téma číslo jedna k vyřešení vyvstal jednoznačně problém se zády. Bolest mi tam dost znepříjemňovala celé dny a noci. Fyzicky jsem se díky tomu necítila moc pohodlně. Sice jsem to tak nějak „věděla“ už dávno, že se to musím někdy odborně řešit, i proto jsem začala s pilates… ale pořád ta bolest přetrvává a jestli se toho problému nezbavím, nemůžu se pořádně věnovat tomu, čemu bych ráda – masážím a cestě tímhle směrem. I práce v čajovně by pro mě byl problém, protože když jsem tam celý den, večer mě záda bolí hodně, představa že tam třeba jen nějakou dobu pracuji každý den – záda by trpěla.

Další téma, kterým jsem se ve tmě dost zabývala, byl Kuba. Od začátku naší známosti jsem se to snažila brát ve smyslu – užijme si přítomnost, ta formuje budoucnost, třeba bude nakonec všechno jinak. Ale pořád ve skrytu duše jsem přirozeně očekávala a doufala, že se to zvrtne v  romantický naplněný vztah. Ve tmě jsem se té představy a naděje jednoduše vzdala. Prostě jsem to nechala odplynout. Najednou jsem věděla, že s Kubou mě budoucnost, kterou bych si ve vztahu přála, nečeká a tak to už po něm ani v duchu nebudu chtít. Přijala jsem ho prostě jako člověka, kterého mám ráda a podle toho se k němu vždycky budu chovat. Ničemu se nebudu bránit, ale všechno budu posuzovat jen v přítomném okamžiku a jindy mu už nechci věnovat zbytečnou energii přemýšlením o tom, co by kdyby J Hodně se mi ulevilo, jako když se umyje okno, které se už moc dlouho šmudlalo a teď je přes něj konečně jasně vidět.

Ale upřímně - spousta času tam jsem si toužebně přála, ať čas plyne rychleji, ať už je konec a ať už můžu vidět slunce a cítit čerstvý vzduch.

Poslední asi dva tři dny jsem před očima viděla někdy světelné mžitky a někdy, když jsem v klidu seděla a jen pozorovala zrakem tmu, rozbíhaly se mi před očima nekonečné vzory barev jako třeba něco jako obrovský paví ocas – nebo spíš vzor pavích ok, tapeta hodně modré a zelené a nebo skoro až jakési nekonečné mandaly s převládající žlutou, červenou a oranžovou. To běželo, ať jsem měla oči zavřené nebo otevřené, nepřerušeně, pořád a nešlo to vypnout,abych zas viděla prostě jen čistě černou tmu. To se povedlo až když jsem šla třeba za něčím konkrétním „hmatatelným“ – na záchod, pro čaj apod.

Nejkrásnější ale byl samozřejmě konec. Poslední den. Čekala jsem od brzkého probuzení, kdy už pro mě přijdou před východem slunce. Bylo něco před šestou hodinou. Nejdřív jsme vyšli do chodby, kde byla pořád ještě totální tma jako v pokoji, pak se prošlo tlustým závěsem do chodby, kde už byly dveře do chodby s okny. Když se začaly otevírat dveře a do chodby padaly první paprsky světla, byl to neskutečně radostný pocit. Začala se mi z toho mírně točit hlava a chvíli jsem se musela zastavit a nabrat stabilitu. Pak jsme si ještě s druhou holčinou, která byla ve tmě v té místnosti vedle mě, sedli spolu s Maruškou a Vaškem do čajovny, kde jsme popíjeli čaj a užívali si východ slunce, pomalé rozednívání. I když rozsvíceno nebylo, světla bylo stejně dostatek a byl to skvělý pocit. Cítila jsem ten čerstvý jarní vzduch, venku bylo sice zataženo a jemně kapalo, ale ten den byl nejkrásnější jarní den.

Povídali jsme si naše dojmy a chvílemi se i jen tak mlčelo. Klidně bych vydržela jen tak sedět dalších x hodin a jen pozorovala všechno kolem sebe, kdybych nemusela jet domů. Když se úplně rozednilo, šla jsem ještě do pokoje – kde už se svítilo, sbalila si věci, dala jsem si sprchu a pak šla na autobus do Poděbrad, odkud jsem jela do Prahy.

Cesta autobusem z vesničky (Kolaje) a vůbec celá cesta a celý ten den… a vlastně celý ten víkend ještě … budu na něj moc ráda vzpomínat, cítila jsem se tak šťastná, sice ještě trochu v jiné dimenzi, naladěná na jiné frekvence, takže když mi v Poděbradech ujel autobus do Prahy před nosem, seděla jsem klidně jen tak na zastávce asi půl hodiny a pozorovala okolí, bez absolutní potřeby někam pospíchat, zjišťovat, kdy co jede dalšího… Pak jsem dostala hlad, šla jsem na nádraží do haly koupit si něco do pekárny a při téhle snídani mi došlo, že můžu vlastně jet i vlakem J Celou cestu, jak autobusem z Kolají tak i vlakem do Prahy jsem si maximálně užívala všechny ty barvy, rozkvetlé stromy, nejkrásnější zelenou … všechno vnímání bylo tak intenzivní, pomalejší ve smyslu většího uvědomění si a prožitku každého okamžiku. 

V pátek jsem měla rozhozené spaní, cítila jsem únavu, ale nemohla jsem vůbec usnout skoro do 4 hodin a v půl sedmé jsem už vstala. Maximálně jsem si užila první snídani doma, míchaná vejce, každou chvilku s kočkami. Věnovala jsem jim plnou pozornost a cítila, jak je mám moc ráda, jak ony milují mě a jsou rádi, že jsem zpět, takové to vzájemné napojení na sebe. Odpoledne jsem musela nakoupit do kauflandu… což bylo dost náročné, i díky tomu nevyspání… u každého regálu jsem stála dobu a špatně jsem se soustředila, co vlastně kupuji. Když jsem byla v oddělení se živýma kytkami v květináčích, vnímala jsem, jak jsou živé a křehké uprostřed té spousty všeho toho zboží… Až mě to dojalo a oči se mi zalily slzami. Jestli mě někdo pozoroval, asi jsem vypadala dost mimo… J

Až v neděli, když jsem se prospala, jsem začala zas fungovat normálněji, i když to vědomí bylo pořád citlivé, barvy pořád barevnější… Pak návrat do práce všechno zas vrátil do starých kolejí, ale ten zážitek je ve mně. A já se snažím najít si alespoň obden pár minut, kdy se úplně zastavím a snažím si připomenout ten stav, prostě jen být, maximálně vše pustit a uvolnit se a být tak vnímavá a citlivá. A to nejen ke svému okolí, ale hlavně k sobě.