Blog & novinky

Návštěva

1.

Bylo pod mrakem a schylovalo se k dešti. Procházel jsem po pavlači staršího domu. Tohle místo jako by nepřímo vypravovalo svůj tajemný příběh, každá plaňka zábradlí měla svoji zvláštní vůni.

Četl jsem historii domu jako by ke mně mluvil a snažil se mě vtáhnout někam do dávné minulosti. Bylo ticho, ale ve vzduchu se vznášelo zvláštní napětí. Strach i nadšení z budoucnosti se zvláštně mísili mezi sebou. Byla to divná doba, připadal jsem si, že sem vůbec nepatřím a jsem tady nějakou prapodivnou náhodou.

Spontánně jsem zaklepal na dveře bytu. Dlouho se nic nedělo. Nikdo tady nejspíš už dávno nebydlel. Po chvilce se ale otevřely dveře a v nich starší trochu shrbený pán. Měl na sobě značně nemoderní šedivé sako, vytahanou košili stejné barvy a - nejspíš kdysi bílé - kalhoty na kšandách. Usmál se svou vrásčitou tváří a bez vyptávání i pozdravu mě okamžitě pozval k sobě. Pobídl mě, abych usedl v kuchyni a sám někam odešel.

„Dáš si čaj?“ zeptal se zdvořile, ale než jsem stačil odpovědět, servíroval mi šálek na stůl. Potom se natáhl nad kredenc a mával nějakou tlustou bichlí. Přisunul si židli ke mně a dal se do vyprávění. Připadalo mi, jako by na mě čekal už dávno.obr

„Tak tady jsou fotky mojí rodiny. Tohle je moje tetička z druhýho kolena, která byla chabrus na záda a nedožila se moc vysokýho věku. Za ní je strejček, co jí utíkal za milenkama, ale v rodině se o tom nikdy moc nemluvilo. To víš, byli jsme dobrá rodina. Tohle jsem já na vojně a kamarád Pepík, kterej dělal v kuchyni, vždycky jsem k němu chodil na výborný řízky. Řeknu ti, že to byl výbornej kluk. Někdy mi to až žene slzy do očí, když se tady hrabu v těchhle vzpomínkách.“ Každá stránka, na které byli nanejvýš tři fotky, by z jeho povídání vydala na samostatnou knihu. Tvářil jsem se, že mě to zajímá, ale měl jsem co dělat, abych se udržel při vědomí.

„Mladíku snad mi tady neusneš?“ napomenul mě přátelsky.

„Trochu přeskočíme v čase. Tohle jsem já a tvůj pradědeček,“ ukázal na snímek.

„Cože? Tak vy jste znal mého pradědu?“

„Jistě. Proč myslíš, že bych si tě jinak pustil do bytu? Bydlel hned přes stěnu, tady vedle. Byl můj kamarád, ale doba byla zlá. Nechceš si přečíst nějakou knížku, co jsem napsal? Možná, že ti pár věci dojde.“

„Doba byla zlá, to si mám vysvětlit jak?“

„Za války, a ještě chvilku po ní, jsem bydlel tady. Za války měli všichni staženou zadnici, to jsme si moc zábavy neužili. Potom jsme se trochu nadechli a přišel vítěznej únor. Vítězství jako pro koho, žejo? Jako spisovatel jsem se moc nehodil a režim si se mnou poradil po svým.“

„Co to znamená, že si poradil?“ přerušil jsem ho ve vyprávění.

„Dostal jsem tepláky a šel na uran. Tenkrát se s nikým nezacházelo v rukavičkách. Nelam si s tim hlavu, to už je všechno dávno pryč. Slíbil jsem tvýmu pradědovi, že mu dám vědět, co je se mnou...,“ odmlčel se. „To víš, zdraví a uran nejdou moc dohromady,“ trpce se zasmál. „Ten slib chci splnit, proto ho převypravuju teď tobě chlapče, jako jeho dědicovi. Konečně už mě tady žádný dluh nebude držet.“

2.

Dny běžely, aniž bych si vzpomněl na to podivné vypravování. Žil jsem dál svůj běžný život, dokud mi jednou před spaním znenadání nevyskočilo příjmení údajného souseda mého pradědy. Podivná náhoda, ani si nevzpomínám, že by se mi vůbec představil. Vyskočil jsem z postele a zapnul počítač. Neznal jsem nic jiného, než právě jeho příjmení, které jsem zadal do vyhledávače. Vypadlo na mě několik lidí toho jména, ale určitě ani jeden z nich nebyl onen muž. Už jsem se chystal zaklapnout notebook a v tu chvíli se objevil článek “Zapomenutý spisovatel“. Dozvěděl jsem se, že bydlel v Praze ve stejných letech jako praděda, to ale ještě nic nedokazovalo. Další odstavec odkazoval na jeho publikační činnost a konec stroze líčil jeho život jako politického vězně v uranovém dole.

Nenápadně jsem se ptal babičky, jestli nezná toho autora před-komunistické éry, ale vůbec netušila, o kom je řeč. Je tomu už asi dva roky a příběh by asi skončil zapomenut, ale zasáhla opět nějaká vyšší síla, když jsem brouzdal rodinou knihovnou a namátkou hledal, co si z ní odnesu. Zaujal mě sešítek, který ani nebyl pořádně vidět. Na obale mě čekalo jméno mého “známého“ a uvnitř štítek se jménem mého pradědy, kterému kniha patřila. Je zvláštní, jak sny můžou mít zajímavou dohru.